Rytmus roku a jeho svátky a slavnosti jsou důležité nejen pro děti, ale i pro nás dospělé. Jednou ze dvou podzimních slavností, které slavíme v našem lesním klubu, je slavnost michaelská, připadající na 29. září. Tento svátek není všeobecně známý a inspirace pro nás vzešla z waldorfské pedagogiky. Děti se na slavnost připravují hraním michaelských her v ranním kruhu, vyprávěním a čtením tématických příběhů. Těsně před samotnou slavností si každý vyrobí dřevěný meč, s nímž se vydá do jeskyně za drakem.
Pro naše děti je michaelská slavnost zároveň výletem. Už podruhé jsme ji slavili v přírodní rezervaci Průchodnice u Ludmírova. Počasí nám náramně vyšlo, den byl jako malovaný, i když ráno trochu chladnější.
Letos nám přibyly do lesního klubu čtyři nové malinké děti, pro které to byla velká dobrodružná premiéra. Naštěstí měly při ruce starší zkušenější kamarády, průvodce a v neposlední řadě jim na cestě pomáhala hodná bytost anděla.
A co vlastně naše Michaely na cestě čekalo? Postupně se vydávali (od nejstaršího po nejmladšího) za doprovodu povzbuzující michaelské písně na stezku k jeskyni, po níž už šel každý sám a ti menší za doprovodu průvodce. U ústí jeskyně čekal anděl, který jim na meč přivázal ochrannou zlatou stuhu a zároveň nabídl ruku pro ty, kteří si netroufali do jeskyně vstoupit úplně sami. Jeskyně byla osvětlená svíčkami a v její zadnější části byla dračí sluj. Podle zvuků drak naštěstí odfrkoval ze spánku, tak už stačilo jen sáhnout do ošatky a vzít si pytlíček, v němž na každého čekala odměna v podobě jablíčka a cibulky květiny, kterou si děti mohou zasadit a pozorovat její růst (loňské narcisky nám vyrostly a některým i vykvetly). Všechny děti dokázaly překonat svůj strach a nikdo neodešel bez odměny!
Letos jsem měla příležitost vyzkoušet si roli anděla a ukázalo se, že to byl krásný a nečekaně silný dárek! Můj anděl nemluvil a měl závoj, aby děti hned neodhalily, kdo se za andělem skrývá. A tak občas anděl zakopával, protože úplně dobře neviděl na cestu, práskl se o strop jeskyně a zkoušel uvázat na klacík zlatou stuhu v bílých pracovních rukavicích velikosti jedenáct, přestože jeho vlastní je sedm! 🙂 Zůstal ale úplně nepoznán a staří školkoví mazáci se cestou zpět shodli, že to byl určitě chlap!
Ale teď zase trochu vážně. Nemožnost promluvit pro mě byla silným uvědoměním si toho, že s dětmi někdy mluvíme až příliš moc a zasahujeme tam, kde ještě není třeba. Někdy udělá malé gesto víc než spousta zbytečných slov. Člověk pak více vnímá a naslouchá a atmosféra je tím silnější. V Průchodnici na Michaela to mělo velkou sílu a věřím, že nejen pro mě. Díky za tyto zážitky!
(Lenka Šimková)
